Růže mezi trny i tak by se dalo charakterizovat postavení této sympatické ženy ve vedení Snipers. Je jediná zástupkyně křehkého pohlaví mezi muži, i přesto, nebo právě proto, je nedílnou součástí klubu a hlavně je neskutečně pracovitou spojkou mezi rodiči a vedením florbalistů. Potkávat ji můžete nejen při domácích utkáních, kdy všechny vřele uvítá, ale její dílo si pochvalovala třeba i více jak dvoustovka hostů na loňském Snipers plese, který zorganizovala na výbornou. Řeč není o nikom jiném než o naší Hance Jahodové.

1) Hanko jak ses prosím Tě dostala do Snipers?

    Do klubu jsem se dostala přes moje děti. Když opustila svou funkci Jitka Růžičková, v klubu vznikla mezera. Na trenéry, kromě sportovní přípravy dětí a mládeže, připadla také agenda ohledně nových členů, výdeje dresů a dalších drobností.  Chtěla jsem pomoci a využít svůj čas strávený na tréninku. Nakonec jsem se ocitla až ve vedení klubu.

    2) Pamatuješ si na první zápas svých dětí, a co si z něho vybavíš?

    To si určitě pamatuji. Vojtův první zápas byl na turnaji Open game v Brně. Nastoupil na zkoušku v letní sezoně, neznal spoluhráče a trenéra viděl poprvé v životě. Proti soupeřům mi Snipeři přišli hrozně malí a zmatení. Nakonec úplně všechno prohráli, ale po návratu z šatny mi Vojta řekl: „Nevadí, příště je porazíme!“ Už tehdy v tom měl jasno.

    Na Tobiášův první zápas za Snipers nikdy nezapomenu, byl s ním spojený děsný strach. Tehdy prodělal zánět mozkových blan a nesměl ještě sportovat. On si i přesto vymohl jet na zápas přípravky do Žďáru nad Sázavou. Cestou na turnaj mi řekl: „Mami, když dám pět gólů, koupíš mi tak pěknou florbalku jakou má Vojta?“ Myslela jsem, že odehraje nanejvýš jeden zápas, vše jsem schválila a pak jen koukala. Myslím, že vyhráli všechny zápasy. Ti modří skřítci byli úžasní! Tobíkovo skóre bylo nakonec sedm gólů a florbalka byla doma. Pamatuji si plné hlediště a úžasnou atmosféru.

    3) Je vidět rozdíl mezi začátkem Tvého působení v klubu a současností?

    Myslím, že se toho hodně změnilo. Naše děti mají obrovské možnosti a podporu ze všech stran. Přibylo množství tréninků, dostaly se na mezinárodní turnaje nejen v ČR, ale i do Finska a Švédska. V posledních dvou letech je bonusem spolupráce s fyzioterapeutem, plavání a posilovna s odborným dozorem. Mají stabilní trenéry, kteří se stále vzdělávají a spoustu rodičů ochotných pomoci. Novinkou této sezony je práce šéftrenéra, to je určitě dobrý krok do budoucna.

    4) Jaký největší úspěch jsi v klubu zažila?

    Myslím, že největší úspěch, u kterého jsem byla, je turnaj v Helsinkách. Jela jsem tehdy jako doprovod a divák. Byl to neskutečný zážitek. Byla jsem hrdá na všechny hráče a hráčky, na to co dokázali. Přes šílenou únavu po cestě, cizí prostředí, jiná pravidla soutěže a vlastně i jazykovou bariéru rozhodčích nastoupili do turnaje se ctí a do hry dali úplně všechno!!!  Zároveň jsem byla vděčná vedení klubu a trenérům. Cením si, kolik času a osobního volna dětem věnují. Vím, jak je náročné tyto cesty pro naše děti zorganizovat, ale také nést za ně odpovědnost.

    Za svůj malý úspěch považuji loňský ples, který se dle mého názoru opravdu vydařil. Nikdy bych však náročné přípravy nezvládla sama. Mám okolo sebe skvělý rodičovský tým, a za to moc děkuji.

    Mezi další úspěchy, které nás spojují a ukazují, že Snipeři táhnou za jeden provaz, patří např. charitativní akce Movember, Derby pro ….  Doufám, že hned na podzim se nám podaří uspořádat „Derby pro Milánka“, které se muselo kvůli pandemii odložit.

    Charitativní utkání si našlo své místo v kalendáři Sniperů

    5) Co se pro tebe změnilo tvým nástupem do Snipers, potažmo do vedení klubu?

    V mém životě se toho změnilo opravdu hodně. Skoro každý den strávený v tělocvičně a můj život je víc v poklusu. Na druhou stranu vidím spokojené děti, mám spoustu nových zážitků a poznala jsem samé skvělé lidi. 

    6) Jak vidíš spolupráci v klubu celkově? 

    Za mě spokojenost a velkou radost mi dělá výborná spolupráce s rodiči.

    7) Co Ti dělá největší problémy v práci se členy klubu? Je něco, co se nepovedlo?

    Nyní je problémem hlavně to, že jsem žádného člena několik měsíců neviděla. Mrzí mě, že se nám kvůli pandemii nepodařilo uspořádat valnou hromadu ani ples. Snad tato situace brzy pomine a budeme se moci znovu sejít.

    8) Co ti florbal vzal a dal?

    Nevím, jestli mi florbal něco vzal, spíš bych řekla, že dal. Dal mi spoustu krásných chvil, které jsem mohla strávit nejen se svými dětmi. Poznala jsem fajn lidi a získala hromadu přátel.

    9) Jak vidíš budoucnost Sniperů?

    Pro klub pracuje spousta ochotných a zapálených lidí. Máme širokou základnu šikovných dětí ve všech kategoriích. Dalším velkým pozitivem je podpora státu, města Třebíče, sponzorů a pomoc rodičů. S tím vším už se dá pracovat. Věřím, že brzy nastanou dobré časy, naše děti vyběhnou na hřiště a my budeme nadšeně sledovat jejich pokroky, fandit a podporovat je. 

    Silná podpora rodičů na turnajích ve Finsku a Švédsku

    10) Co bys vzkázala mladým dravým Sniperům?

    Že jim hrozně fandím a držím pěsti. Ať dělají to, co je baví a nenechají se současnou situací otrávit.

    11) Jak moc ti florbal chybí v současné "covidové době"?

    Hrozně, ale nejvíc chybí dětem.

    12) Doporučila bys Snipery novým zájemcům o florbal, případně proč zrovna Snipers?

    Určitě, každý si může přijít zkusit zatrénovat a poznat tu naši „Snipers rodinu“. Rádi Vás přivítáme a přijmeme do našich modrobílých řad.